SPĚCHÁNÍ JE HŘÍCH

SPĚCHÁNÍ JE HŘÍCH

„Veškeré kvaltování toliko pro hovada dobré jest.“ (J. A. Komenský)

  Tak nevím… Už jste někdy viděli hovádko (myslím tím zvíře) spěchat? Já tedy ne. Je fakt, že ve městě se s ním (stále mluvím o zvířeti) obvykle nesetkávám. Podle mě je spěch výsada moderního člověka, na kterou je dokonce pyšný. S tímto mentálním vybavením se spíš přibližuje zvířeti, kterému říkáme vůl. Jenže nevím, jestli je vůl to stejné co hovado… No ať je to jak je to, srovnávat dobytek s lidmi není fér. Přece jen jde o jiný živočišný druh a hlavně - zvířata se urážlivému nařčení nemohou bránit! To je důvod, proč mě shora uvedená citace dráždí, i když je (pravděpodobně) míněna  jako metafora.  

   Jak vidno, spěchalo se vždycky. Natož pak dnes. Jako bychom v sobě měli (čert ví kde) trvale sepnutý spínač ke spěchu, udržovaný baterkou, která se nikdy nevybije. Jede nonstop. Proto vždycky víme, že spěcháme, ale téměř nikdy nevíme, proč spěcháme. Někdy dokonce ani netušíme, kam spěcháme. Riziková záležitost vzhledem ke skutečnosti, že život ve 3D obecně nevisí „na vlásku,“ ale na vteřinách…

   Všimli jste si, že za většinou znepokojujících událostí stojí právě spěch? Spěchání je zvyk, kterým si nevědomě zkracujeme darovaný čas, určený pro pobyt na této zemi. A to nejen sobě, ale i ostatním a oni zpětně zase nám. Takové perpetum mobile.

    Budu tam za každou cenu! (Není ta cena příliš vysoká?) To přeběhnu! (A co když ne?) Zase nestíhám! (Je možné dohonit sebe?) …Spěchal jsem za maminkou… (Proč, když je pořád doma? „Já nevím.“) …utíkal jsem se schodů… (Proč? „Já to tak dělám vždycky.“) …a ten poslední jsem nějak přehlédl… (Úraz, špitál, neschopenka, berle, bolest, co krok, to problém). Smůla? Kdepak, vlastní blbost! A najednou je času dost…        

„Když jen spěcháš, utíkáš, pod nohy se nedíváš

                                                míjíš život jako květ, co bez vláhy nevykvet…“

   Až vás zase popadne „rapl,“ zpomalte. Zastavte se. Zhluboka dýchejte. Zanotujte si písničku Z. Svěráka a J. Uhlíře „Dělání, dělání - všechny smutky zahání. Dělání, dělání je lék.“ Držte melodii a změňte text: „Spěchání, spěchání - všechny krásy zahání. Spěchání, spěchání je hřích.“ Pozor! Právě jste obdrželi (zcela zdarma) českomoravskou mantru proti spěchu. (Ctihodní pánové by se asi divili, do čeho se na stará kolena připletli. Ale sami by to líp nevymysleli, co říkáte?)

   Učte se nespěchat. Nechte se okouzlovat přítomností. Postůjte v úžasu pod rozkvetlým stromem… Co když právě tam začíná cesta k objevení lotosu v sobě?

„Čaroději Dobroději, Tebe ze všech nejraději sama  sobě přenechám.

Kromě prázdna nic tu není, v jasu světla probuzení -

kde to jsem, že nespěchám?“

 Jana (18. 4.)